RODINA A SPOLEČNOST

Blog kalendáře

Papežský Teologický Institut Jana Pavla II. pro Vědní obory o Manželství a Rodině

Papežská Lateránská Univerzita v Římě


Akademie Kanonického Práva v Brně

RODINA  A  SPOLEČNOST

Závěrečná práce v kurzu trvalé formace  v oblasti pastorace manželství a rodiny 3. ročník 2018/2019 

JIŘÍ ŠENKÝŘ

Obsah:

Úvod …………………………………………………………………….. 2

  1. Rodina žije ve společnosti, společnost tvoří rodiny…………… 2
  1. Specifické poslání manželů v církvi a ve společnosti…………   5
  1. Dnešní společnost a Laudato si…………………………………  9

Závěr……………………………………………………………………  14

Literatura………………………………………………………………. 14

Úvod

Cílem práce je ukázat, jaká je vzájemná souvislost mezi rodinou a společností, ve které rodina žije. Nejprve uvádím několik poznámek k situaci rodin v minulosti, zejména na nedůstojné postavení ženy, které Ježíš mění svým přístupem k ženám. Dále je několik odstavců o sociální nauce církve, křesťanské antropologii a svátosti manželství. Stěžejní částí práce je snaha o uchopení některých částí Amoris laetitia, kde mi byly inspirací přednášky Mons. Renzo Bonettiho, přednesené ve dnech 29. 4. – 1. 5. na Vranově u Brna. Při zařazení rodiny do společnosti vycházím z encykliky Laudato si, kde vybírám její hlavní myšlenky.

I. Rodina žije ve společnosti, společnost tvoří rodiny

a/ glosy k minulosti

Ježíš se narodil do patriarchální společnosti. V rodině i v nábožensko – společenské oblasti rozhodovali muži. Rodina byla široká, více příbuzných a generací žilo a hospodařilo společně. Ženám příslušela péče o domácnost a rození dětí. Ženy a děti neměly formální práva. Přesto židovské ženy na tom byly lépe oproti ženám jiných národů, v náboženských textech byly vyzdvihovány velké ženy z minulosti, ženy jsou chváleny a oceňovány. Měly svůj ženský svět, který se odehrával v souvislosti s rituálním očišťováním – tam ženy řešily své ženské problémy a mohly pociťovat určitou míru ochrany. Muži se museli oženit do dvaceti let věku, děvčata se vdávala mezi dvanáctým a čtrnáctým rokem. Povinnost plodit potomstvo se brala jako samozřejmá, daná Hospodinem. Děvčata se neučila Tóře, ale matky je uváděly do zbožnosti. Chlapce vychovával otec, učil je řemeslu i náboženství. Židé v Ježíšově době byli většinou gramotní, uměli číst i psát. Rozvod byl možný, rozhodoval o něm muž, povinností bylo vystavení rozlukového lístku a vypořádání majetkových vztahů s rodinou manželky. Žena nemohla dědit, v synagogách byli ženy a muži odděleni. Vdova byla odkázána na příbuzného muže. Při návštěvě nesměla žena stolovat s hosty. Žena nemohla svědčit u soudu. Přesto se v té době objevují emancipované ženy: manželky bohatých mužů a bohaté podnikatelky.

   Ježíš při svém působení porušuje dané zvyklosti: na veřejnosti mluví s ženami (se Samaritánkou u Jakubovy studny), neoženil se, dotýká se nemocných žen (Petrova tchyně), je v kontaktu s rituálně nečistými lidmi (malomocní, žena s krvotokem), v jeho skupině učedníků jsou muži i ženy, učí ženy náboženské nauce (Marie sestra Lazarova), hájí ženu „přistiženou při cizoložství“, ženy určuje za svědkyně svého zmrtvýchvstání (Marie z Magdaly). Narušováním společenských pravidel a vracením lidské důstojnosti (ženám, dětem, postiženým, kolaborantům s Římany) dráždil Ježíš představitele národa, takže hledali způsob jak jej odstranit. Tito představitelé v Ježíšově době byli hlavně zaměstnáni římskou okupací a hledali odpověď na otázku, jak se s ní vypořádat. Ježíš ale svoji pozornost zaměřil na chudé a vyloučené ze společnosti (viz jeho odpověď na otázku, zda platit císaři daň…).

Při šíření křesťanství v prvních třech staletích se křesťanství dostává k dalším národům, kde žena měla horší postavení než v židovském národě (Řekové, Římané). Apoštol Pavel držel vysokou laťku lidské důstojnosti, když učil: „už tedy není otrok anebo člověk svobodný, už není muž anebo žena; všichni jste jeden v Kristu Ježíši“ (Gal 4, 28). V jeho listech se objevuje mnoho žen, které byly zapojeny v činnosti církve. Papež František v roce 2016 ustanovil komisi, která se zabývá dějinami ženského diakonátu. (O práci komise mluvil papež v květnu 2019 při letu ze Severní Makedonie)[1]. Počty mučednic z té doby ukazují, jak ženy byly aktivní v církvi a lze také usuzovat, že měly určité postavení. Za úvahu rovněž stojí porovnání rozvinutí úřadu Petrova a nerozvinutí či zánik poslání Marie Magdalské, kterým ji Ježíš pověřil (Jan 20, 6 – 7).

Po roce 313 se mění i postavení žen, když se struktury církve propojují s organizací státu. Lze se domnívat, že mnoho státních úředníků zůstalo na svých místech, udržely se staré, pohanské zvyklosti a ženy byly z nabytého postavení v církvi vytlačovány. (Z doby římské nám zůstalo slovo „kurie“ dodnes v církvi používané, což znamená sbor mužů, který řídí větší celek, ryze mužská řídící instituce.) Bez ohledu na Ježíšovu praxi navracení důstojnosti ženám, převládla pohanská filosofie, která odůvodňovala mužskou nadřazenost. Za původce života označovala muže, který ve svém semeni má hotový zárodek člověka a žena představuje „půdu“, kde tento zárodek vyroste.     (I židovské učení pracuje s touto představou, když mluví o „ neplodném lůně“, „panenském početí“, postavení prvorozeného je silnější, protože vyrostl z panenské „půdy“.) Patriarchální společnost se ve čtvrtém století upevnila a vytvořila i patriarchální církev (navzdory Ježíšově praxi). Tak to prakticky zůstalo až do 20. století. Je pravda, že v každém křesťanském století najdeme několik žen, které se prosadily a jsou dnes uctívány i jako světice. Jenže kolik jich nemohlo uplatnit své ženské povolání v církvi a společnosti a někdy skončily upálené na hranici. V 19. st. se rozmáhá feministické hnutí. Je posilněno biologickými objevy, které odhalují pravdu o podílu muže a ženy na početí nového člověka. Mužové církve se mnohdy bojí nových věcí a hájí staré pořádky. Přesto se najdou odvážné ženy, které jdou v Ježíšových stopách. Takovou mimořádnou osobností je sv. Terezie Benedikta od Kříže (Edita Stein), která počátkem 20. st. propracovala filosoficky a teologicky otázku ženství a ve svých přednáškách předkládala vize postavení ženy v církvi a ve společnosti. „Ona sama toužila, aby k otázce ženství zaujal nějaké stanovisko učitelský úřad církve. Její naděje byly naplněny, když papež Jan Pavel II. odpověděl na výzvu naší myslitelky encyklikou Mulieris dignitatem.“[2]. Avšak se tak stalo až v roce 1988, čtyřicet šest let poté, co Edita byla zavražděna v koncentračním táboře. Edita Stein byla jednou ze zakladatelů genderu, nauce o sociální roli mužů a žen. V jedné ze svých přednášek říká: „žena může vykonávat jakékoliv povolání“. Přesto, že v nauce udělala katolická církev velký pokrok, je potřeba o důstojnosti ženy častěji mluvit a prosazovat ji.

b/ sociální nauka církve

Podobně jako nerovnost muže a ženy, panovala a stále panuje ve světě nerovnost mezi bohatými a chudými, mocnými a bezmocnými, těmi, kterým je přiznána lidská důstojnost a těmi, kteří jsou marginalizováni, ignorováni a považováni za bezcenné. Ježíš pracoval ve prospěch vyloučených ze společnosti. Byli to ženy, děti, malomocní, kolaboranti, cizinci, otroci, hříšníci. První křesťané se vyznačovali tím, že v jejich společenstvích seděli vedle sebe lidé všech společenských vrstev. (To u bohatých a mocných muselo vyvolávat obavy z rozpadu tehdejší společnosti.) A tím bylo jakoby nahlas řečeno, že společnost může žít i jinak, že může být „pro všechny“. Po roce 313, kdy se mnohé věci vracely ke starým pořádkům, se začalo zapomínat na tuto rovnoprávnost. Církev sice pokřesťanštila římské struktury, ale zpětně tyto struktury ovlivnily církev. Vítězil pragmatismus starých pořádků, někdy doplňovaný chybnými teologickými úvahami. „Kristus nutící“ byl opravdu velký teologický omyl.[3] Papežové po mnoha staletí byli velkými politickými a vojenskými hráči. Papež jako i světský vládce musel řešit nepřátelská vojska před Římem i svoje chudé uvnitř města. To vede k otázce, zda je skutečně Ježíšovo učení tak nedostižný ideál a proč je cesta k němu tak složitá? Nebo je praxe lidské společnosti silnější a lidé si vyberou to, co je jim příjemnější? Nebo prostě platí právo silnějšího? Na evangeliích je úžasné to, že se nám zachovala neporušená až dodnes a každá generace může je znovu číst a nechat se oslovit Duchem Božím. Zejména dnes můžeme více dbát Ježíšovy praxe, která je stále více ozřejměná na základě historických znalostí jeho doby. Vedle tradice bychom si měli více všímat Ježíšovy praxe. Testovacím místem respektu k evangeliu je 25. kapitola Matoušova evangelia, kde se popisuje, jak budeme souzeni. Tam je základ sociální nauky církve, tj. nauky církve o soužití lidí ve společnosti. Stále jsou na zemi lidé hladoví, žízniví, bez základních prostředků, migranti nebo lidé ponižovaní a odsunutí ze společnosti (marginalizovaní a skartovaní, jak říká papež František). Jak je možné, že některé zásadní věci z církevního učení jsou vytěsňovány a přehlíženy? Lidé mají úžasnou schopnost takové věci dělat. Stačí zaměřit pozornost na jeden detail, vytrhnout jej z kontextu a máme, čeho jsme chtěli dosáhnout. Z posledního soudu stačí udělat „dies irae“, líčit hrůzy, které nás čekají, a obsah vlastního soudu nám unikne. V současnosti probíhá diskuze o exhortaci Amoris laetitia. Někteří se zaměřili na jednu poznámku pod čarou ke konci textu[4] a dosáhli toho, že mnozí se textem jako celkem přestali zabývat. Podobný osud stihl poslední práci rozvíjející sociální nauku církve, a sice encykliku papeže Františka Laudato si. Stačí zdůrazňovat, že se jedná o ekologii, což samo o sobě má v našem prostředí odpudivý tón a zbožný katolík ji ani nevezme do ruky. Proto buďme při hodnocení církevní minulosti zdrženliví, abychom nebyli souzeni za to, že kritizujeme to, co jinde sami děláme. Je pravda, že církev nezachytila zoufalé volání vykořisťovaných lidí na začátku kapitalismu (i když jednotlivci se snažili pomáhat) a encyklika Rerum novarum papeže Lva XIII. přišla pozdě. Jak ale nás budou posuzovat naši potomci, když Laudato si přišlo snad ještě zavčas, ale mnozí věřící ji odmítají a nepracují na jejím uplatnění v praxi!

c/ křesťanská antropologie

„Co je člověk, že na něj myslíš, co je člověk, že se o něj staráš? (Žalm 144)

Každý člověk je Bohem zamýšlený a chtěný. Každý, kdekoliv na světě. V tom spočívá důstojnost každého člověka, muže i ženy, zdravého i postiženého, mladého i starého. Každý člověk je povolán pracovat. Znamená to získávat prostředky k životu „ze země“ a to jak sám, tak s druhými. Každý ve své práci navazuje na práci minulých generací a zároveň připravuje prostředí pro příští pokolení. Bůh se rozhodl, že bude stále s lidmi a to i tehdy, když si zvolí jiný způsob života než ten, pro který je připravil. Naše skupinové zájmy mají za následek chudobu jiných lidí a nejistou budoucnost příštích generací. Proto nás Bůh vybízí, abychom se stále znovu vraceli k Boží myšlence jednoho lidstva a pamatovali na ty, kteří jsou bez prostředků a důstojnosti. Abychom byli tvořiví a neustále hledali nová řešení. Bůh je s námi.

Druhý pohled na člověka je „člověk jako muž a žena“. Obrazem Božím není jen člověk muž a člověk žena, ale lidský pár, muž a žena tvořící nového člověka. Člověk jako společenství muže a ženy, to je pravý obraz Boží. Zobrazuje vnitřní život Boha, který je láska, dynamické společenství Božských Osob. Každá osoba je jiná a přitom žijí životem lásky, vzájemným obdarováním. Otec všechno, co má, dává Synovi, Syn všechno, co přijal, vrací Otci. A tento dar – v Boží rovině – musí být opět Osoba.

Každé manželství na světě, kde muž a žena budou žít spolu, je Bohem chtěné a milované a svojí jednotou v různosti a trvalostí se podobá Bohu. Na počátku stvořil Hospodin člověka jako jednotu muže a ženy, aby byli ikonou Boží, protože „ke svému obrazu je stvořil“. To platí stále. V průběhu dějin přišel na svět Ježíš. Potvrdil jednotu muže a ženy a rozšířil tuto jednotu osob na lidi pozvané do jeho „božího království“. Jednota je klíčové slovo Ježíšova učení. Jako je jednota osob Trojice, je i jednota manželů. Podobná jednota je jak v Božím království uskutečňovaném v církvi, tak jednota Krista a církve. Aby se jednota mohla uskutečnit, posílá Ježíš od Otce ohlášeného Ducha svatého. Ti, kteří uvěří, že Ježíš je nejen dělník z Nazareta, ale Syn Boží, jsou křtem naroubováni na Ježíše. Tento obraz je silný, protože roub nemůže samostatně existovat. Navenek se pokřtěný a nepokřtěný člověk neliší. Pokřtěný však věří, že žije ve společenství Ježíše a jeho bratří. Víra je dar Ducha svatého, který nemůžeme přirozenými prostředky ani získat ani ověřit. Ale jsme ujišťováni, že ovocem Ducha je plnost života a radost, vyrovnanost, mírnost.[5] Živé vědomí vlastního křtu je v životě křesťana to nejpodstatnější. Zmrtvýchvstalý Ježíš skrze své tělo (církev) pokračuje ve svém působení. Přichází mezi odstrčené, vyloučené, mezi migranty, shání vodu pro žíznivé. Svojí přítomností povzbuzuje „svoje“, aby dělali to, co po nás chce.

d/ svátost manželství

Svátost manželství je určena jak pro manžele a jejich rodiny, tak pro službu křesťanskému společenství (farnosti) a celé společnosti. Ježíš působí prostřednictvím manželského páru. Ježíš je přítomen skrze manželský pár. Úkolem dne je obnovit tuto víru v přítomnost vzkříšeného Ježíše. Ježíšovo učení o manželství není dodnes dostatečně pochopeno a přijato. V minulosti byl preferován celibát, jako život v čistotě, manželství bylo chápáno jako něco nižšího (život v nečistotě?). Teologové manželství nezvládli, evidentně si s ním nevěděli rady. Snažili se je zdůvodnit potřebou plodit děti nebo legalizací uspokojování sexuálních tužeb. To, že dál nepokročili, mohlo souviset s nízkým postavením ženy, které nepřiznali stejné postavení jako muži.   (I když nesmrtelnou duši ženě přiznávali, nauka zůstane sterilní, když se neuplatní v životní praxi). Proto ani manželství muže a ženy nemohlo být dostatečně důstojné a „duchovní“. Natož aby bylo obrazem Božím (i když to bible říká). Svátost manželství byla postavena spíše na druhé části věty „Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj“. Přitom klíčové je „co Bůh spojil“ – což znamená, také vytvořil, stvořil. Teologové jen nedostatečně vysvětlili, k čemu je manželství určeno a pastorace manželů byla a dodnes je nedostatečná. Větší pozornost je možná věnována otázkám platnosti a neplatnosti manželství a na proces anulace manželství se vynakládají nemalé prostředky. Bůh v manželském páru vytvořil svůj obraz a posílá manžele, aby skrze krásu svého života vydávali o Něm svědectví. Manželství je ikona Trojice. Manželství je také obrazem vztahu Krista a církve. Kněz může (a má) o tomto vztahu mluvit, ale jen manželský pár jej může vyjadřovat svým životem.

II. Specifické poslání manželů v církvi a společnosti

(inspirace přednáškami Mons. Renzo Bonetti)

O manželství učí Lumen gentium (dále jen LG) v čl. 11. Podle něj manželé naznačují (zobrazují, ukazují navenek) tajemství jednoty a plodné (činné) lásky mezi Kristem a církví a mají na tom tajemství podíl (Ef 5, 32). Manželé mají v Božím lidu vlastní dar (charisma), bez manželů bychom nezakoušeli tajemství církve. Dá se tato skutečnost využít v životě farností nebo se o ní dosud neví? Jakou pravomoc v církvi a ve světě mají manželé při plnění toho poslání? Z rodiny se rodí noví občané lidské společnosti a rodina jako domácí církev je prvním místem jejich uvádění do života ve společnosti a církvi. Úkolem rodičů je v každém dítěti podporovat jeho vlastní povolání (poslání, osobitost), aby všichni, rodiče i děti byli svatí, „dokonalí jako Otec“ (Mt 5, 48). Je tajemstvím, proč se Ježíš sjednocuje s církví, která je složena z tak podivných lidí, kteří si nerozumí, jdou proti sobě a nechápou, jak Ježíš může „ztrácet čas“ s lidmi na okraji společnosti a žijících mimo církev. Jiný koncilní dokument, Gaudium et spes (dále jen GS) v čl. 48, říká, že Ježíš zůstává s manželi, aby i manželé milovali jeden druhého ve vzájemné oddanosti s trvalou věrností, protože Ježíš takto miluje svoji církev a sám sebe vydal za ni. Na otázku o církvi odpovídá LG čl. 1: „Církev je totiž v Kristu jakoby svátost neboli znamení a nástroj vnitřního spojení s Bohem a jednoty celého lidstva“. Stejné „jakoby“ je v GS 48: „Proto jsou křesťanští manželé posilováni a jakoby svěceni k povinnostem a důstojnosti svého stavu zvláštní svátostí;“ a rodina „má přispívat k poznání živé Spasitelovy přítomnosti ve světě a pravé povahy církve“. Církev Ježíš začal vytvářet, když hlásal radostnou zvěst o Božím království. „Toto království se jasně projevuje lidem v Kristových slovech, v jeho skutcích a v jeho přítomnosti“ (LG 5). Na základě podnětů koncilních dokumentů, můžeme o svátosti manželství říci toto:

– manželé se podílejí na vztahu Krista a církve, a proto mají nezastupitelnou úlohu v církvi

– svátost manželství přináší dar pro působení v Božím lidu, a proto mají být manželské páry zapojeni do činnosti farnosti

– manželé odhalují vlastní povolání svých dětí, rozvíjejí ho a tak vytvářejí základ budoucí společnosti

– Ježíš je přítomen s manželi v jejich životě a to je zdroj jejich radosti, pokoje i útěchy v těžkých chvílích

– každé manželství je obrazem Božím (Gen 1,26) a svátost manželství znamená úkol (uschopnění, svěcení, poslání) k intenzivnímu zjevování Boží Trojice ve světě

– manželé mají účast na Božím království tím, že zpřítomňují Ježíše, konají jeho skutky, zvláště když přiznávají důstojnost dětem a lidem vylučovaným ze společnosti a pečují o Bohem svěřený svět. A pokud je to nutné, hlásají Ježíše slovy.

– svátost manželství je vtělením církve do dějin

V roce 2016 vydal papež František posynodální apoštolskou exhortaci Amoris laetitia (dále jen AL). Zpočátku byli více (mediálně) slyšet její odpůrci a kritici, nyní (rok 2019) již spíše probíhá seriózní studium a reflexe tohoto dokumentu. Proběhly odborné konference[6], vyšlo několik publikací[7]. Přesto šíření výzev papeže zde obsaženým je pomalé a neodpovídá významu exhortace. Někteří lidé v církvi se raději chopí témat, která odvádějí pozornost, jako nedávná bublina kolem Istanbulské úmluvy. Mons. Bonetti nabídl ve svých přednáškách další možné čtení dokumentu, které vychází z jeho osobní, bohaté pastorační praxi v Itálii. Pozoruhodný je výběr článků AL, se kterými Bonetti pracuje.

Církev je rodina rodin obohacovaná životem všech domácích církví. Silou svátosti manželství se každá rodina stává dobrem pro církev ve všech směrech. Jak by ale v praxi měla tuto skutečnost využívat farnost? (podle AL 87) Bůh činí ze dvou snoubenců jedinou existenci. Vzniká nové, dříve neexistující My. Jednota je u Ježíše základním slovem vyjadřujícím jeho vztah k Otci („Já a Otec jedno jsme“ (J 10, 30)). Manželství je ikonou Boží lásky. Manželé jsou mocí svátosti manželství pověřeni k vlastnímu poslání a to tím, že v prostých, běžných věcech činí zjevnou lásku, kterou Kristus miluje svoji církev. Církev se nezmění reformou obřadů, ale „obyčejnými věcmi“. Církev se nezjeví světu průvody, obřady, pojmy, naukou, ale běžnými věcmi, které dělají manželé. (podle AL 121)

Manželská dvojice zjevuje Boha. Náš Bůh ve svém nejniternějším tajemstvím není samota, ale rodina. Sám v sobě obsahuje otcovství, synovství a podstatu rodiny, kterou je láska. V Bohu je tou láskou „Dar Otce i Syna“, Duch svatý. Manželský pár se stává obrazem, v kterém se odhaluje a popisuje tajemství Boha. (podle AL 11)

AL, čl. 63: „Ježíš, který všechno smířil se sebou, přivedl manželství a rodinu k jejich původní formě. Rodina a manželství byly vykoupeny Kristem, obnoveny k obrazu Nejsvětější Trojice, tajemství, z něhož pramení každá pravá láska. Manželská smlouva, uzavřená při stvoření a zjevovaná v dějinách spásy, dosahuje plného zjevení svého smyslu v Kristu a v jeho církvi. Od Krista prostřednictvím církve dostává manželství a rodina milost nezbytnou k tomu, aby svědčily o Boží lásce a žily život ve společenství. Evangelium o rodině prostupuje dějinami světa od stvoření člověka k Božímu obrazu a podobě do naplnění tajemství smlouvy v Kristu na konci věků při Beránkově svatbě“.

Ježíš povýšil manželství na svátostné znamení své lásky k církvi. Jen skrze rodinu se dozvíme, že Ježíš miluje svoji církev a skrze ni ostatní členy společnosti. (podle AL71) Proto, aby církev plně pochopila své tajemství, hledí na křesťanskou rodinu, která ho zjevuje ryzím způsobem. Kdo ale řekne lidem v církvi – kněžím a laikům, že mají hledět na křesťanskou rodinu? Nebudou si klepat na čelo, jak mohou na obyčejné rodině něco tak velikého vidět? (podle AL 64) Rodina je christologickým znamením, protože zjevuje blízkost Boha, který sdílí život člověka, s nímž se spojuje ve vtělení, na kříži a ve vzkříšení. Každý z manželů se stává „jedno tělo“ s druhým a obětuje sebe, aby s ním sdílel všechno až do konce. Tato slova říkají rodinám, že žádný všední den není „všední“, ale naplněný posláním obsaženým v těch nejobyčejnějších věcech. (podle AL 161) Svátost není nějaká „věc“ nebo „síla“, protože ve skutečnosti sám Kristus „vychází vstříc věřícím manželům svátostí manželství“. Zůstává s nimi a pomáhá jim nést břemena jeden druhému. My se snažíme uchopit tajemství našimi pojmy, zvěcňujeme Boha a tak se dopouštíme svatokrádeže. (podle AL 73) Manželství je odpovědí na zvláštní volání k manželské lásce. Pokud tomu u konkrétního páru takto bylo, je manželství povoláním. Rozhodnutí vstoupit do manželství a založit rodinu musí být plodem vyrostlým z rozlišování povolání. (podle AL 72) Plodnost manželů v širším slova smyslu zahrnuje bratrství, sociální citlivost, obranu slabých, krásu životního stylu, touhu po Bohu. Tak se zpřítomňuje ve společnosti kolem manželského páru Boží láska. (podle AL 184) Bůh od věčnosti myslel na každého z nás a nabídl nám místo ve své vizi světa. Je to vize bratrství, protože jsme dětmi jednoho Otce. A právě rodina nás uvádí do světa bratrství.(podle AL 194) Kdo přijímá Kristovo tělo a krev, nemůže současně toto tělo urážet pohoršlivým rozdělováním mezi jeho údy a dopustit jejich diskriminaci. Musíme rozpoznávat Pánovo tělo nejen ve svátosti, ale i ve společenství. Nesmí se zapomínat na to, že „mystika“ této svátosti má sociální charakter. Rodiny, které se živí Eucharistií se správným postojem, posilují svou touhu po bratrství, své sociální cítění a nasazení se pro potřebné. Nehodně přistupují k Eucharistii, když nepřijímají vybídnutí ke službě chudým a trpícím nebo přitakávají k různým formám rozdělení, opovržení a nespravedlnosti. Není to tedy jen otázka, zda mohou znovusezdaní chodit ke svatému přijímání, ale i velký problém uspořádání dnešního světa a naše konkrétní role v něm. (podle AL 186) Celibátníci jsou přesvědčeni, že jen oni tím, že nemají potomky, ohlašují věčnost, kde se už „nežení a nevdávají“. Jenže podstatnější na věčnosti bude jednota, velké společenství v Kristu a s Kristem, které ohlašují manželé, kteří tvoří „jedno tělo“. Kněz aktualizuje a podílí se na činnosti Ježíše. Manželé aktualizují a podílejí se na vztahu lásky mezi Bohem a lidstvem, mezi Ježíšem a jeho církví. Proto Duch svatý křičí: „Zachraňte můj obraz, moje vztahy, aby se lidé mohli dotknout rukama tajemství lásky“. Kněz má hledat marginalizované a vracet jim důstojnost. Manželé tím, že ze svátosti manželství se darují vzájemně, jsou ikonou Boží a zprostředkovávají do společnosti tajemství jednoty v různosti, tajemství Trojjediného Boha.

„Příprava na manželství“, to je běžný název, který používáme. Správně bychom měli říkat: „příprava na poslání (povolání) manželů“ nebo „příprava snoubenců na nový smysl života, ke kterému jsou povoláni“. Svátost manželství je starší než kněžství, byla ustanovena již „na počátku“. Proto všichni lidé, kteří žijí jako manželé – ať věřící nebo nevěřící – prožívají tento dar ze stvoření a jsou obrazem Božím, ať si to uvědomují nebo ne. AL v čl. 217 říká: „je nezbytné novomanžele doprovázet v prvních letech jejich manželského života, aby se oživovalo a prohlubovalo jejich vědomé a svobodné rozhodnutí patřit si a milovat se až do konce“. Mladí kněží jsou doprovázeni po dobu pěti let, na manžele se nedostává. Přitom doprovázení nemusí být záležitostí kněze, ale manželských párů ve farnosti. Pastorace manželů má prohlubovat jejich lásku, což se spíše než přednáškami uskuteční příkladem jiných manželských párů. Jen to někdo musí zorganizovat, ve fungující farnosti je to na faráři. Novomanželé by měli dostat informaci o ochotných rodinách, na které se mohou obracet. Velkou bolestí je, že manželství se v praxi církve ponižuje, třeba jen slovy, jako je „konzumace manželství“, „užívání sexu bez hříchu“. Nebo jsou manželé „oddělováni od sebe“, když např. pan farář něco potřebuje, tak se (zpravidla) obrací jen na jednoho a nebere v úvahu postoj druhého partnera. Když je vybírán muž k jáhenské službě, donese potvrzení, že manželka souhlasí. Jenže nikdo se teologicky nezabývá účastí manželského páru při působení muže jako jáhna. Také církevní hnutí a třetí řády (zpravidla) neřeší manželské páry, ale zaměřují se na jednotlivé osoby. Tím se ochuzují o poklad svátosti manželství, živého Krista, který v manželském páru působí navenek. Svátost manželství je reálné zpřítomnění Kristova vztahu k církvi. (AL 72) Nabídkou svátosti smíření mají mít manželé možnost přinést samotný svůj vztah před Boha a přijmout jeho milosrdné odpuštění a uzdravující sílu. (AL 211) Ve snoubencích bychom měli rozvíjet vědomí závažnosti manželského souhlasu. Tato slova jsou sice pronášena v rámci svatebního obřadu, ale zahrnují i celou budoucnost.  Mají přesah do společnosti, která se rozkládá, a obsahuje „škody, které v kultuře globální komunikace způsobuje inflace nesplněných slibů“. (AL 214) Svátost není jen jeden okamžik, ale má trvalý vliv na celý, každodenní manželský život a je v jistém smyslu liturgií (liturgickou řečí je plodivý význam sexuality, řeč těla a živá gesta lásky). (AL 215) Manželé se stávají tvůrci plánu, který společně naplňují. Manželům pomůže, když se čas od času posadí a v rozhovoru přemýšlí o své budoucnosti, aby společně budovali to, co oba považují za dobré. Aby sladili svoje možnosti a přemýšleli o cestě a cílech svého společného života. Člověk v manželství je sice nedokonalý, ale povolaný k růstu a k cestě. (podle AL218) „Aktuálním úkolem naší církve je vyslovit krásu mužství, ženství a bratrství, jinak do padesáti let tyto božské dary z naší společnosti zmizí“. Toto je vážné varování Mons. Bonettiho. My na to jdeme špatně. Místo ukazování krásy útočíme na ty, kteří si se životem neví rady a propadají nejrůznějším ideologiím. Vyvoláváme tak nenávist a zadupáváme zbytky bratrství. Pravá „lidská ekologie“ spočívá v představení jednoty v různosti. To je slovní, lidské vyjádření tajemství Boží Trojice a manželství je jejím zobrazením. Bůh je originál, manželský pár je obrazem. To, co vidíme krásného na manželském páru, to je v Bohu v míře vrchovaté. Ukazovat prstem na ty, kdo dělají něco špatně je nesprávné, a nepomůže k zlepšení. Řešením je ukázat, jak něco funguje a že je to krásné. To je povolání manželů. I pro vlastní křesťanské společenství platí, že „ti, kdo vstupují do manželství, jsou pro společenství křesťanů vzácným zdrojem, protože vzájemným darováním se jeden druhému mohou přispívat k obnově přediva celého těla církve“(AL 207). Do přípravy snoubenců na manželství je třeba zapojit celé křesťanské společenství a přípravu včlenit do procesu křesťanské iniciace. Zvláště je třeba podtrhnout souvislost manželství se křtem a dalšími svátostmi. Nezbytné je svědectví rodin z farnosti. (V našich farnostech se někdy konají ohlášky, ale jinak do přípravy snoubenců farníci nejsou přizváni.) Pokud nechápeme křest a denně z něj nežijeme, těžko budeme žít křesťanské manželství jako obraz Krista a církve. Křesťané napojení na Krista jsou aktivní Kristovi spolupracovníci a pomáhají světu k růstu bratrství. (podle AL 206) Smyslem manželského souhlasu je současně přítomnost i budoucnost, současně svoboda i věrnost, i zde jde o „jednotu v různosti“. Když přijmeme svátost manželství, stáváme se reprezentanty Krista ve společnosti. Mám-li již dnes souhlasit s budoucností, o které nic nevím, musím vážně přemýšlet o svém povolání k manželství a o partnerovi, kterého si chci vzít. (podle AL 214, 215) Jak se můžeme setkat s Ježíšem, který žil před dvěma tisíci lety, byl popraven a tři dny byl v hrobě? (podle papeže Františka, 6. května 2019, Bulharsko) Ano, někteří jej viděli vzkříšeného a šířili tuto radostnou zprávu dál. Dnes se s Ježíšem setkáváme skrze církev, kterou tvoří ti, kteří jsou s Ježíšem spojeni křtem (jsou na něj naroubováni a žijí z jeho „mízy“). Jedním z reálných zpřítomnění Kristova vztahu k církvi je sounáležitost manželů. Manželství není pouhý symbol, jakým je třeba státní vlajka, ale jedná se o reálné zpřítomnění, které mají manželé prožívat a vědomě tuto sounáležitost uskutečňovat. (podle AL 72). Muž a žena po celý život slaví svátost manželství a tím jsou pověřeni k vlastnímu poslání, že „mají v těch prostých, běžných věcech zviditelňovat neviditelnou lásku Krista ke své církvi“. Jak máme vychovávat manžele, aby to vůbec věděli? Nesmíme se zlobit, že tomu moc nerozumí, protože jim to dosud nikdo neřekl. Manželství je pro nás, kněze i manželské páry, pro celou církev i pro celý svět, ikona Boží lásky. Ikona ukazuje na něco neviditelné, na Božské skutečnosti. Bůh je společenství tří různých osob; Otec, Syn a Duch žijí od věčnosti v dokonalé jednotě. A to je pravé tajemství manželství: Bůh snoubence spojil a ze dvou udělal jednu existenci. (podle AL 121) Úkol zpřítomňovat spojení Krista a církve je životní úkol manželů a probíhá pozvolna, postupným růstem manželského života. Snoubenci by se měli setkávat s církví v domech manželů, kteří je přijímají, ukazují jim tak přítomnost církve. Tito manželé by je pak měli v budoucnosti doprovázet a být jim nablízku. Nejedná se v prvé řadě o vzdělávací kurz, ale o přijetí. (podle AL 122) Pro četbu AL je důležité (jak upozorňuje i papež František), že dokud nepromyslíme poslání manželství a nenajdeme cestu, jak je snoubencům představit a dát jeho krásu zakusit, nemá smysl se věnovat mimořádným situacím, ke kterým někdy dochází. Radostné svědectví domácí církve – to je radost, která naplňuje srdce i celý život, protože v Kristu jsme byli vysvobozeni z hříchu, ze smutku, z vnitřní prázdnoty a z osamění. A rodiny mají být stále víc aktivními subjekty pastorace rodiny. Ony jsou povolány, aby ve spolupráci s knězem prováděly pastoraci rodin, např. navštěvovaly rodinu, která se chystá na křest dítěte. (podle AL 200) Křesťanské společenství je Kristovým tělem. Je subjektem, jehož prostřednictvím Kristus pokračuje ve svém poslání: navrací důstojnost každé lidské bytosti, dává radost a pokoj potřebné pro plnost života. Jako kněz slouží celému společenství, tak i manželství není jen pro manžele, ale pro celé (farní) společenství. Chybí rozvinutá příprava na poslání manželů ve farnosti. Manželské páry mají vědět, že jsou tváří Boha, který se chce skrze ně ukázat lidem. Když Bůh stvořil člověka, rozhodl se udělat jej takového, aby manželé byli jeho obrazem. To stále platí pro všechna manželství. Pokřtění jsou navíc vyzváni k úkolu, aby skrze svátost manželství napodobovali vztah Ježíše a jeho komunity. Tak skrze jejich ruce, oči, nohy a jejich manželský život pokračuje Ježíš ve vytváření svého Království.

Gender a ideologie genderu

Jsou to nově užívaná slova, která v poslední době způsobila hodně zmatku. „Ideologie genderu“, píše papež František v čl. 56 AL, „popírá přirozenost a vzájemnost muže a ženy“. O významu slova „gender“ pak papež uvádí: „je třeba zdůraznit, že biologické pohlaví (sex) a jeho společensko – kulturní role (gender), je možné odlišovat, stejně jako duši a tělo, ale ne oddělovat“. Slovo „gender“ označuje vědecký obor, který se zabývá společenskou a kulturní rolí mužů a žen, která je v čase proměnná (i pro křesťany). Jsou to otázky volebního práva žen, požadavky na stejné odměňování mužů a žen za stejnou práci, role a zastoupení žen v politice, mateřská/otcovská dovolená, domácí násilí. Pro členy Sekulárního františkánského řádu bych řekl, že rozdíl mezi genderem a ideologií genderu je asi takový, jak označení „sekulární františkán“ a „sekularizovaný františkán“ nebo jako „sociální nauka církve“ proti slovu „socialismus“.

III. Dnešní společnost a Laudato si

Encyklika papeže Františka Laudato si (dále jen LS) vydaná v roce 2015 představuje zatím poslední dokument sociální nauky církve. Rodiny, protože plně žijí ve společnosti a na jejím vytváření se podílejí, si mají tuto nauku jako nezbytné životní vzdělání osvojit. Klíčovým pojmem encykliky je „integrální ekologie“. Papež tím rozumí neoddělitelnou provázanost starosti o přírodu, spravedlnost vůči chudým, nasazení pro společnost a vnitřní pokoj. V církvi se o ekologii nemluvilo, zdůrazňovala se péči o „duši“ člověka. Jeho „tělesné“ potřeby navzdory líčení posledního soudu (Mt 25) nebyly často brány vážně. Snad proto dodnes je ekologie znevažována a přehlížena. V kontextu českého prostředí hned naskakují pojmy jako ekoterorista či škůdce společnosti, který chce brzdit její cestu k lepším zítřkům. Společenská angažovanost křesťanů je nízká, politiku považují často za něco hodně škaredého. A „vnitřní pokoj“, o kterém mluví papež František, nahrazují únikem do zbožnosti odtržené od živého Krista. Proto LS nebyla v naší církvi většinově přijata, nemluví se o ní a vlastně nikdo ji ani nepotřebuje. Přes toto konstatování je třeba hledat a najít řešení.

Encyklikou LS se papež František obrací ke všem obyvatelům planety: „s úmyslem navázat dialog týkající se našeho společného domova“. Jak to udělat u nás v České republice, aby se papežovo poselství dostalo ke všem? Jsem si vědom, že papeže zdaleka všichni „nemusí“ a ekologii už vůbec ne, natož papežský dokument o ekologii. Lidé mají silné předsudky. I když některé z předkládaných problémů se jich dotýkají, neví, že je papež v encyklice řeší (např. klimatické změny). Správný krok udělalo nakladatelství Paulínky, které LS vydalo v papírové i elektronické verzi (tu dokonce zdarma)[8]. Křesťanská média sice o LS informovala a věnovala tématu několik článků a diskuzí, ale jak dál pokračovat, aby se myšlenky dostaly do života našich měst a obcí? Máme fungující církevní struktury a ty by se mohly zapojit. Jejich úkolem je nejen učit a formovat, ale také povzbuzovat. Dovedu si představit pastýře, který pozve politiky, kteří se hlásí ke křesťanství a seznámí je s LS. Společně pojmenují místní problémy, o kterých mluví encyklika a zapřemýšlí nad jejich řešením. Pak už je věcí politické práce, jak se povede věci vyřešit. Stejně tak mohou pastýři oslovit politiky, kteří se hlásí k ekologii nebo jsou sociálně citliví. Mohou také využít svoje kontakty s politickými představiteli na všech sobě odpovídajících úrovních. Další cesta je cesta laiků: využít platformy politických stran nebo spolků k diskuzím o LS. Zkušenost ukazuje, že mladí lidé a děti mají větší citlivost pro ochranu slabých a pro ekologii. Je to výzva pro všechny typy škol a mládežnické organizace. Budou však chybět lektoři. Jejich výchovou by se mohla zabývat některé teologická fakulta ve spolupráci s ekology. Pro lektory by bylo dobré uspořádat seminář a ten šířit také prostřednictvím křesťanských médií. Zajistit přednáškovou místnost v obci je snadné, mít lektora je horší a nejtěžší je oslovit veřejnost. Ale papež v LS vyzývá ke kreativitě.

Ochrana životního prostředí vychází z biblického označení světa jako zahrady, kterou svěřil Bůh lidem, aby ji obdělávali a chránili. Pro člověka všech generací se svět stal místem pro ovládání, panování a vykořisťování. Ježíš přišel uzdravit nejen nitro člověka, ale i celé stvoření. Církev oceňuje nové objevy a technologie, má však požadavky na jejich správné využívání, aby sloužily člověku, dnešnímu i těm, co přijdou po nás a aby byla respektována lidská důstojnost. Posledních padesát let se církev zabývá otázkami životního prostředí a zodpovědností člověka za ně, ale v praxi o vztahu církev a životní prostředí nebylo moc slyšet. Průlom udělal papež František, když napsal svoji „zelenou“ encykliku LS a postavil otázky ochrany životního prostředí – které považuje za součást širšího pojmu „lidská ekologie“ či „integrální ekologie“ – za priority katolické církve.

Laudato si jsou první slova 800 let staré básně svatého Františka z Assisi /čl. 87/:

 Píseň bratra slunce

„Ať tě chválí, můj Pane, všechno, co jsi stvořil,

zvláště pak bratr slunce,

neboť on je den a dává nám světlo,

je krásný a září velkým leskem,

vždyť je, Nejvyšší, tvým obrazem.

Ať tě chválí, můj Pane, sestra luna a hvězdy,

stvořils je na nebi jasné, vzácné a pěkné.

Ať tě chválí, můj Pane, bratr vítr

a vzduch i oblaka, jasná obloha i každé počasí,

kterým živíš své tvory.

Ať tě chválí, můj Pane, sestra voda,

která je velmi užitečná, pokorná, vzácná a čistá.

Ať tě chválí, můj Pane, bratr oheň, kterým osvětluješ noc

a on je pěkný, příjemný, mocný a silný“.

LS má podtitul „O péči o společný domov“, znamená to, že dokument zahrnuje celou škálu vztahů – vztah lidí k Bohu, vztahy lidí mezi sebou a vztah lidí k přírodě. LS rozvíjí nejen trochu zanedbávanou kapitolu sociální nauky církve o životním prostředí, ale prakticky všechny její další kapitoly. Její výzvy se týkají všech lidí, všech profesí a tak se papež obrací ke všem obyvatelům planety Země. Encyklika je velmi ostrá, otevřeně popisuje problémy našeho světa. Taková slova neslyšíme běžně z médií. Tam se o těchto věcech buď nemluví vůbec, nebo se říká: „výzkumy ukazují, že by se mohlo něco stát, ale my musíme ještě čekat, až se naše prognózy potvrdí“. Papež říká, že máme poslední šanci něco udělat, protože dojde o ohrožení milionů lidí, kteří už dnes jsou chudí a se změnami si sami neporadí. Vyhynou další tisíce živočišných a rostlinných druhů i nižších organismů. Klíč k řešení drží bohatí, kteří nechtějí problémy vidět.

Země je náš společný domov. Možná se nám zdá tato věta samozřejmá, ale my často žijeme s představou, že jsme vlastníky a vládci Země, kteří mají právo ji vykořisťovat. Papež cituje svého pravoslavného bratra, patriarchu Bartoloměje z Istanbulu, který též pozvedá svůj hlas na obranu naší planety: „když lidské bytosti ničí rozmanitost živých tvorů v Božím stvoření, nebo narušují celistvost Země a přispívají k takové klimatické změně, jíž zbavují Zemi přirozeného porostu nebo ničí její zdroje vláhy, když znečišťují vodu, zemi, vzduch – to všechno jsou hříchy“[9].

Nový pojem, který papež František zavádí je pojem „integrální ekologie“, můžeme říci ekologie v širších souvislostech, protože nelze od sebe oddělit starost o přírodu, spravedlnost vůči chudým, nasazení pro společnost a vnitřní postoj. Toto všechno neoddělitelně patří k sobě, protože toto všechno je lidské. Papež doufá, že „tato encyklika, která se řadí k sociálnímu učení církve, pomůže uznat velikost, naléhavost a krásu výzvy, před níž stojíme“[10].

Jaká jsou nosná témata encykliky?

  • vnitřní souvislost mezi chudými lidmi a ohrožením planety
  • přesvědčení, že všechno je vnitřně provázáno
  • kritika nových forem moci odvozených z technického rozvoje
  • výzva k hledání jiných pojetí ekonomie a pokroku
  • obhajoba vlastní hodnoty každého stvoření, nejen každého člověka, ale i živočichů a rostlin
  • výzva k upřímným a poctivým diskusím, bez kterých se neobejdeme
  • závažná odpovědnost politiků na všech úrovních
  • odmítnutí životního stylu „použij a vyhoď“ a návrh nového životního stylu

 Co se děje našemu domovu a jak vážná je situace?

Máme znečištěné ovzduší a zamořenou půdu a vodu. Příčinou je to, že technika se zaměří na jednu činnost, kterou vyřeší, ale přehlíží ostatní vedlejší účinky. Ani ekonomika nepočítá do nákladů všechno to, co výroba vyvolá jako vedlejší účinky. Když se postříká pole proti plevelům, vyhyne množství hmyzu, ale tuto škodu nikdo nezapočítá do nákladů. Odpad v obrovském množství mění Zemi v obrovskou skládku, namnoze toxickou. Do moře se vyváží obrovské množství plastů, které se postupně rozpadají na malé částečky a ty se dostávají do těla ryb. A ryby na náš stůl. Nikdo neví, co to s námi za pár let udělá. Problém s odpadem souvisí s kulturou „použij a vyhoď“. Kdybychom aspoň odpad důsledně odvezli na sběrný dvůr, je šance, že bude recyklován a jako surovina dále využit. Zatím jsme se nenaučili to, co umí příroda. Každý přírodní odpad je v přírodě surovinou – potravou pro jiný organismus. Pokud člověk používal jen přírodní materiály, dřevo, kůži, slámu, len, žádný odpad fakticky nevznikl. Dnes máme chemické sloučeniny, které se v přírodě nevyskytují a u kterých se neví, jak se v přírodě budou dlouhodobě chovat / léky, pesticidy, ropné látky /. Ono vyvinout lék je drahé a vymyslet jeho nezávadnou likvidaci je možná ještě dražší. Např. v Brně na modřické ČOV je velké množství ibuprofenu. Když sníte tabletku, 80% látky vyjde z těla do kanalizace a beze změny projde i čističkou do řeky. Odstraňování podobných látek by znamenalo novou technologii čištění s odhadem 5 Kč na kubík stočného. Vytvoření dokonalého „bezodpadového“ modelu je obrovská výzva pro lidstvo. Ale kdo to zaplatí? Zvláště v chudých zemích je to neřešitelná záležitost.

Klima na naší planetě je obecné dobro všech a pro všechny. Naše planeta Země má unikátní podmínky k životu. Způsob života, ke kterému jsme se za posledních 200 roků dopracovali, způsobil klimatické změny. „Klimatická změna je globální problém a představuje pro lidstvo jednu z hlavních současných výzev“, říká papež a pokračuje „nejtíživější dopady pravděpodobně v příštích desetiletích pocítí rozvojové země“[11]. Omezí zdroje obživy a lidem nezbude než zemřít nebo odejít, migrovat. Zvýšení teploty vyvolá zvýšení hladiny moří a přitom jedna čtvrtina světové populace žije na mořských březích a většina velkoměst leží v pobřežních zónách. Pokud nedojde celosvětově ke změně, budou se následky klimatických změn rychle zhoršovat. Nadějné výsledky pařížské konference o ochraně klimatu torpéduje americký prezident. Řešením je další rozvoj obnovitelných zdrojů energie a její akumulace, ale opět to je velmi drahé a pro chudé země nedostupné.

Otázka vody. Bez vody není života. Přitom v bohatých zemích, jako je ta naše, jsme se naučili nebývale plýtvat a překonali jsme maximální meze drancování planety. Ale problém chudoby v jiných částech světa jsme nevyřešili. Pitná a čistá voda je otázkou nejvyšší důležitosti. I když, my žijeme na šťastnějším místě planety, přesto stačí dvě zimy bez sněhu a naše zásoby vody se tenčí. Jinde v Africe se ale celá území stávají neobyvatelnými. Nedostatek vody nebo znečištěná voda jsou denně příčinou mnoha úmrtí lidí v chudých regionech. Papež tvrdí: „přístup k pitné a nezávadné vodě je podstatným, základním a všeobecným lidským právem, protože na něm závisí přežití, a tedy je podmínkou uplatňování ostatních lidských práv. Tento svět má velký sociální dluh vůči chudým, kteří nemají přístup k pitné vodě“[12]. Všimli jste si, že by některá naše politická strana měla volební heslo: „pomůžeme s vodou v Africe“ nebo „snížením emisí CO2 udržíme teplotu planety“?  Jistě, OSN v Africe pomáhá a ČR platí příslušné příspěvky. Přesto je to vzhledem k obrovskému problému velmi málo. Pokud se něco neudělá, hrozí kruté války o vodu a masivní migrace a tomu je třeba předejít.

Hrozí ztráta biodiverzity, neboli rozmanitosti rostlinných a živočišných druhů. Tím, jak se ničí rozsáhlá území pralesů, lesů, stepí, u nás si připomeňme zábory orné půdy na různé stavby, nebo nešetrným zemědělským hospodařením ročně mizí nenávratně tisíce rostlinných a živočišných druhů. Nejen že lidé nemají na takové chování právo, ale sami se připravují o možné zdroje potravin a léků. Zničením ekosystémů, kde každý organismus je závislý na dalším, se postupně hroutí celé životní prostředí, na kterém je závislý člověk. I u nás můžeme pozorovat velký úbytek hmyzu nebo tisíce kusů zvěře zabité auty. A kdypak jsme naposledy slyšeli křepelku, jak volá „pět peněz“? Opět jeden citát ze článku 36: „Cena za škody vyvolané egoistickou nedbalostí je mnohem vyšší než dosažitelný ekonomický zisk. V případě vyhynutí některých druhů mluvíme o hodnotách, které přesahují jakoukoli kalkulaci. Zaplacení vysokých účtů za devastaci životního prostředí přenecháme zbytku nynějšího i budoucího lidstva“. Velmi jsou ohroženy oceány, protože jsou znečišťovány a drancovány nekontrolovaným rybolovem. Obrovské ohrožení našeho života představuje úbytek planktonu v oceánech, který je nejen potravou ryb, ale zásobuje kyslíkem naši planetu. S rostoucí teplotou moří vědci očekávají, při dosažení kritické teploty, prudký úbytek planktonu s nedozírnými následky. Již dnes registrují vědci mrtvá místa v oceánech, kde vlivem zvýšené teploty ubývá kyslík a hyne vše živé. A k teplotě moří přispíváme právě svým způsobem života.

Nikdy jsme náš společný domov nekazili a nehanobili tak jako během posledních dvou století. Ničení přírodního prostředí má příčinu v lidském a sociálním úpadku. Necítíme-li vztah k druhým lidem ani k přírodě, pak se konzum stane naší významnou hodnotou a zbožštěný trh jediným absolutním zákonem. To vyhovuje bohatým, kteří se snaží všemožně přehlížet a popírat, že situace je vážná a odkládají se důležitá rozhodnutí, jako by o nic nešlo. Ale nezapomeňme, že my sami patříme k nejbohatším místům na Zemi. Chudí lidé, kteří jsou nejvíce postiženi, nejsou slyšet. Proč? Protože odborníci, novináři, sdělovací prostředky a mocenská centra žijí a působí v bohatých částech světa a tak se v médiích řeší spíše problémy celebrit… Nedostává se tak sluchu „křiku země a křiku chudých“. Lidské i přírodní prostředí upadají společně. Pak se děje, že chudé země živí rozvoj nejbohatších zemí za cenu vlastní současnosti i budoucnosti.

Důležitá analýza naší dnešní situace je v kapitole nazvané Lidský kořen ekologické krize. Do dnešní situace nás přivedlo 200 roků technického rozvoje. Od parního stroje přes elektrifikaci po digitalizaci. Z tohoto pokroku žijeme – připomeňme si medicínu, komunikaci, poznání lidského DNA. Všechno, co lidé umí, představuje obrovskou moc pro ty, kteří těmito vynálezy disponují. Zde jsou slova papeže: „Nikdy nemělo lidstvo samo nad sebou takovou moc a nic nezaručuje, že ji použije dobře, zejména vezmeme-li v úvahu způsob, jak s ní až dosud nakládá. Obrovský rozmach techniky nešel ruku v ruce s rozvojem člověka v jeho odpovědnosti, vědomí hodnot a ve svědomí“[13].

Omyl dnešní doby spočívá v myšlence nekonečného či neomezeného růstu, kterým jsou nadšeni zejména ekonomové. Je falešné si myslet, že máme neomezené zdroje a můžeme planetu vymačkat až nadoraz. Často u nás slyšíme slova, že spotřeba táhne ekonomiku a jsme vyzýváni k utrácení, aby byla práce. V pozadí však je snaha majitelů firem mít zisk z každého prodaného kusu. Aby se situace změnila, potřebujeme novou ekologickou kulturu. Ta by měla nabídnout jiný pohled a jiné myšlení, výchovný program, životní styl a spiritualitu, které se postaví proti postupujícímu technokratickému myšlení. Lidé jsou svobodni, a když chtějí, mohou stanovit technice meze a zapojit ji do jiného typu pokroku. Existují také malí výrobci, kteří se řídí novými zásadami a podporují nekonzumní způsob života. Do tzv. ekonomie společenství je ve světě zapojeno asi tisíc podniků.

Ekologická krize je výrazem naší kulturní a duchovní krize. Abychom uzdravili svůj vztah k přírodě a k životnímu prostředí, musíme uzdravit základní vztahy: vztah k ostatním lidem a vztah k Bohu. Představuje to výzvu i pro křesťanství, aby znovu promýšlelo pravdy, které přijalo od Ježíše Krista a vedlo tak dialog s novými situacemi lidstva. Naše doba se vyznačuje tím, že člověk staví do středu sám sebe a pak jeho osobní zájmy vítězí nad zájmy celku. Ještě pár slov k politice. Papež píše: „Politika se nesmí podřizovat ekonomice a ekonomika se nesmí podřizovat diktátu techniky, která nabízí stále výkonnější a dokonalejší řešení. Když dnes uvažujeme o společném dobru, nevyhnutelně potřebujeme, aby politika a ekonomika společně a s rozhodností začaly sloužit životu, a to zejména lidskému. Ochrana životního prostředí nemůže být zajištěna na základě finanční kalkulace nákladů a výnosů. Životní prostředí je jedním ze statků, které tržní mechanismy nejsou s to odpovídajícím způsobem chránit nebo rozvíjet. Je třeba zapojit lidskou tvořivost, která by inteligentně, odvážně a odpovědně podporovala udržitelný rozvoj v rámci širšího pojetí kvality života. Taková tvořivost by byla rozkvětem lidské vznešenosti“, tolik encyklika[14]. Že to v praxi je možné ukazují výsledky izraelských vědců, kteří dokáží vyčistit odpadní vody tak, že vodu lze dále využít a všechny obsažené látky zužitkovat jako surovinu. Také vyvinuli technologie na odsolování mořské vody, takže zásobují nejen Izrael, ale i Palestinu a Jordánsko. Na těchto projektech úzce spolupracuje politika, ekonomika a technika.

 Závěrečná kapitola encykliky je o ekologické výchově a spiritualitě. Hledá odpověď na otázku jak změnit lidstvo, aby se změnil postoj k druhým lidem a k přírodě. Kde začít? Lidé si myslí, že jsou „svobodní“, když si mohou koupit to či ono, ale nevidí, že ve skutečnosti jsou „svobodní“ ti, kteří jsou hodně bohatí. Čím víc nakupujeme, tím budou bohatší. Čím více se vyprazdňuje srdce člověka, tím více potřebuje kupovat, vlastnit a konzumovat věci. Nejenom klimatické jevy, ale i rostoucí nenasytnost ohrožuje svět. Přesto je v každém člověku touha po dobru, pravdě a kráse a tu je třeba objevit a rozvíjet. Když změníme životní styl, změní se i chování firem, které zareagují na to, že se jejich výrobky přestanou kupovat. Člověk, který se zamyslí nad svým životem, získá zpět svoji lidskou důstojnost. Když překonáme zaměření sami na sebe a pro sebe a objevíme nový životní styl, může se společnost začít ozdravovat. Je to utopie? Možná, ale jiná cesta asi není. Nadějí jsou mladí lidé, kteří prokazují větší ekologickou citlivost a angažují se v nových projektech občanské společnosti. Výchova k ekologickému občanství začíná tak drobnými věcmi, jako vzít si svetr a snížit teplotu vytápěné místnosti. I malé děti lze vést k třídění odpadu, nakupovat méně jídla, aby se jídlo nevyhazovalo, využívat hromadné dopravy, sázet stromky, nevyhazovat věci jenom proto, že si mohu koupit nové podobné. (Papež říká, že vyhozené jídlo je jídlo ukradené ze stolu hladovějících.) Výchova začíná v rodině, tam se formují první návyky lásky a péče o život, správné užívání věcí, pořádek, čistota i ochrana všech tvorů. V rodině se učíme prosit o dovolení, říkat „děkuji“, ovládat agresivitu a chtivost i prosit o odpuštění. I v církvi je potřeba projít ekologickou konverzí, tj. obrácením, změnou myšlení. V minulosti se křesťané nechovali vždy ekologicky a výzvy svatého Františka z Assisi k bratrství se všemi tvory zapadly. Ani přikázání lásky k bližnímu se v náboženských válkách nepěstovalo. Papež k tomu říká: „Nicméně musím též přiznat, že někteří křesťané, kteří se horlivě věnují modlitbě, se často pod záminkou realismu a pragmatismu vysmívají starostem o životní prostředí. … Povolání střežit Boží dílo je podstatnou součástí ctnostného života“[15]. Skutečně křesťanská spiritualita nabízí růst v šetrnosti a ve schopnosti radovat se z mála. Je to návrat k jednoduchosti, která nám umožňuje zastavit se a vychutnávat malé věci. Je možné potřebovat málo a žít mnoho. Výrazem nového postoje k životu je třeba starý zvyk zastavit se a děkovat Bohu před jídlem a po jídle. Pro politiky má papež také několik výzev: „Musíme znovu pocítit, že se vzájemně potřebujeme a že neseme zodpovědnost jedni za druhé a za svět, že se vyplatí být dobrými a čestnými.[16] … Proto církev nabídla světu ideál „civilizace lásky“[17].Sociální láska je klíčem k opravdovému rozvoji. Má-li být společnost lidštější, více hodná člověka, je třeba ve společenském životě oživit uplatňování lásky, a to na politické, ekonomické i kulturní rovině. Z lásky se tak má stávat trvalá nejvyšší norma jednání“[18]. Dobrovolně si zvolme skromnost, to je křesťanské řešení.

Závěr

1/ Každá žena má důstojnost matky, nositelky života (Matky Páně, Marie) a apoštolky Vzkříšeného Krista (apoštolky apoštolů Marie z Magdaly). Přiznání této důstojnosti je darem pro život rodiny, církve i společnosti.

2/ Každé křesťanské společenství by mělo chtít, aby jeho součástí byly nebo jeho některých setkání se zúčastnily manželské páry, protože manželé jsou obrazem Trojjediného Boha a svátostí manželství jsou obrazem Krista a církve. Tak bude mít toto společenství (grémium, konference, rada, kapitula,…) před očima reálný obraz Krista milujícího své bratry a sestry.

3/ Každý člověk a každá rodina jsou obdarováni možností radostně žít „integrální ekologii“, tj. být ve vztahu s přírodou, chudými, společností a mít Boží pokoj v srdci.

Použitá literatura:

Papež František: Laudato si, encyklika O péči o společný domov, 2015; Paulínky 2018, druhé, jazykově a odborně revidované vydání

Papež František: Amoris laetitia, posynodální apoštolská exhortace O lásce v rodině, 2016; Paulínky 2016

Dokumenty II. vatikánského koncilu, ZVON Praha 1995

Kompendium sociální nauky církve, 2004; KN 2008

DOCAT, Sociální nauka pro mladé; KN 2017

Jan Pavel II. Teologie těla; Paulínky 2012

MTK: Společenství a služba: Lidská osoba stvořená k Božímu obrazu; KN 2005

Salve, Revue pro teologii a duchovní život 4/2018

Ambros Pavel: Manželství a rodina – cesta k plnosti lásky; Refugium 2018

Bonetti Renzo: Rodina jako velký dar církvi a světu; Akademie kanonického práva Brno 2019

Karczubová Luisa: Teologie a ekologie; Refugiem 2018

Lexmaulová Anna (ad.): Impulsy papeže Františka; Refugium 2018

Ryšková Mireia: Doba Ježíše Nazaretského…; Karolinum 2008

Schockenhoff Eberhard: Vykoupená svoboda; Paulínky 2015

Stein Edita: Žena; Nadační fond Edity Steinové, Praha 2016

Tomasi Giovanni: Manželství ve světle filosofie, teolofie i praxe; Akademie kanonického práva Brno, 2019


[1] https://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=29368

[2] Giovanni Tomasi: Manželství ve světle filosofie, teologie i praxe, str. 79

[3] Tuto myšlenku přinesl sv. Augustin a rozpracoval ji sv. Tomáš Akvinský

[4] Jedná se o pozn. č. 351

[5] Podle Gal 5, 22

[6] Např. v Českých Budějovicích 9. – 10. 11. 2018

[7] Např. Pavel Ambros: Manželství a rodina – cesta k plnosti lásky, Refugium 2018, Anna Lexmaulová (ed.): Impulzy papeže Františka, Refugium 2018

[8] www.paulinky.cz

[9] LS 8

[10] LS 15

[11] LS 25

[12] LS 30

[13] LS 104 – 105

[14] LS podle čl. 189 – 192

[15] LS 217

[16] LS 229

[17] LS 231

[18] LS 231